Je to už dávno. Na časové ose někde mezi ukováním Prstenů moci ve Středozemi a filmovou premiérou Forrest Gumpa. Tak dávno, že se mi tomu ani nechce věřit.

Avšak přestože se následující příběh odehrál před dlouhou dobou, v časech oněch, pro mě je stále čerstvý. Jako by se totiž mé první setkání s druhým studiovým albem Metallicy událo před rokem, maximálně dvěma. Tak dobře si na něj pamatuji. A tak živě mám stále vše před očima…

Ve školním roce 1984/85 jsem chodil do páté třídy základní školy. Týden po oslavách 1. máje 1985 nám spolužák Pavel Válek řekl, ať si zítra přineseme do školy walkmany, že něco uslyšíme. On sám pak přinesl několik kazet značek BASF a AGFA s kopiemi alb nám do té doby neznámých kapel.

Na stokrát přehraných kazetách, které v příštích měsících uspíšily naše dozrávání v nezávislé pubescenty, a to navzdory pionýrským stejnokrojům, se nacházela tato alba:

Accept – Metal Heart (1985), Helloween – Helloween (1985), Twisted Sister – Stay Hungry (1984), Scorpions – Love At First Sting (1984), Van Halen – 1984, Iron Maiden – Killers (1981), Iron Maiden – Piece Of Mind (1983), Metallica – Kill´em All (1983) a…

A na jedné z kazet dřímalo album, které se později ukázalo být modrým diamantem metalové říše. Pavel totiž spolu s debutem Metallicy přinesl i její novější album, sotva pár měsíců ohoblovanou fošnu. V pořadí druhou desku Ride The Lightning (1984).

Tenkrát se mi líbila všechna nahraná alba, která Válkin, jak zněla Pavlova přezdívka, přinesl. Všechny nahrávky totiž představovaly naprosto jiný svět. Znamenaly jiný vesmír, než jakým nás obklopovaly písničky socialisticky etablovaných Kroků Františka Janečka.

Se sluchátky na uších jsem u většiny skladeb buď třásl hlavou, jako by ji zdobila omračující mařena, nebo napodoboval bubeníka i sólového kytaristu s vervou potřeštěného šílence. A při tom prožívání jsem přijímal do cév nevídaně okysličenou sílu, jež mě po litrech napájela živočišnou energií.

Avšak pouze jediná deska ze všech výše vyjmenovaných mě vcucla jako magická černá díra a teleportovala někam, odkud se mi za žádných okolností nechtělo zpět. Někam do severní Ameriky, nebo na sever Evropy? Nevěděl jsem, kam mě teleportovala, ale věděl jsem, že právě tam chci zůstat. Že s “Ride The Lightning” nastupuje nová síla…

Modrý klenot s blesky

Album sršelo magnetizující energií, jíž jsem do té doby nepoznal. A znělo zvukem, který mi vzdáleně připomínal kultovní nahrávky rockových kapel z šedesátek, ale přitom docela jinak. Nově, současněji, ale zároveň klasicky. Jeho hypnotizující sound se stal mojí nově objevenou galaxií. A ta báječná kytarová sóla! Oooh, ta sóla… Ta Hammettova sólíčka.

Ano, druhá studiová deska Metallicy mě uhranula, omámila, očarovala, pohltila, ozářila, rozbila a znovu sestavila, hladila, elektrizovala a znovu uhranula. Víc než poprvé. Vždyť aby ne, když z kazeťáku šumělo jedno z pěti nejlepších thrashmetalových alb historie, jak se časem ukázalo. Album, které velkým písmem stříbrných blesků psalo dějiny metalového žánru.

Už jako jedenáctiletý kluk jsem cítil, že mladé máničky z americké Metallicy ukuly v příhodném klima dánského studia Sweet Silence “album moci”, a to s výrazným přispěním hudebního inženýra a producneta Flemminga Rasmussena. Cítil jsem cosi výjimečného, ale tenkrát bych nedokázal říct, co vlastně cítím.

Druhé album Metallicy mě onehdy skutečně dostalo, nicméně na jaře 1985 jsme ho ještě neměli kompletní. Chyběl nám totiž obal!

Desku jsme slyšeli už snad dvacetkrát, ale neměli jsme nejmenší tušení, jak obal desky “Ride The Lightning” vypadá. Avšak tento detail, pokud si vzpomínám, mě nijak neomezoval v lásce k tomuto albu. Nikoho z nás absence obalů na nahrávky netrápila.

Vlastně nás ani trápit nemohla, neboť jako páťáci vyrůstající v komunistické zemi za železnou oponou jsme byli hlavně rádi, že se k nám podobné zamlčované metalové a hardrockové skvosty různými pašeráckými stezkami vůbec dostaly. Byť bez obalů.

Dnešním třicátníkům to přijde nepochopitelné, snad i v nepořádku, ale internet tenkrát skutečně neexistoval, a tedy ani e-shopy, on-line media apod. A v kamenných prodejnách socialistického Československa desky Metallicy, Acceptů ani Helloweenů fakt neprodávali. Dokonce ani v tehdejších levicových denících Práce a Rudé právo o novém albu kalifornského thrashového kvarteta nepsali, stejně jako o něm nebyla ani řádka v Mladém světě, ani v mém oblíbeném Ábíčku.

Jak vypadá obal této výjimečné desky, jsem částečně zjistil až o tři roky později, kdy jsem ho někde spatřil oxeroxovaný. Tedy černobílý. Nebo spíš šedivý. A teprve až o několik měsíců později, v roce 1988, jsem obal konečně spatřil v plné jeho kráse.

Modře laděný obal alba s elektrickým křeslem a blesky byl jediným motivem čtvercové nášivky u stánku na tržišti v Polsku. Korespondoval s emocemi, jež ve mně poslech osmi mimořádných skladeb na tomto jedinečném metalovém počinu vyvolával. A abych měl obal Ride The Lightning konečně doma, nášivku jsem si koupil.

Hluboký zářez do dějin

Dodnes si pamatuji, jak mě k soustředěnému poslechu druhého studiového alba Metallicy přikoval už samotný úvod první skladby. Vybrnkávané kytarové intro jako by mě na kratičkou chvíli přeneslo do barokních síní 18. století a v nich mě nechalo v napětí a mírné nervozitě.

Ovšem jen na pár vteřin, než se nad iluzorním barokem zatáhne obloha a nekompromisní riffy strhnou bouři, jež přináší ničím neředěný thrashový nářez.

Kalifornská čtveřice, která později vyrostla v jednu ze dvou největších metalových kapel všech dob (aniž bychom to v roce 1985 mohli tušit), posluchačům „Fight Fire With Fire“ servíruje vskutku zběsilé tempo.

Když jsem skladbu uslyšel poprvé, měl jsem pocit, že se kolem mě prohnala bouře i s tornádem, které vytrhalo ze země většinu stromů i s kořeny. Ale jako kdyby při kytarovém sólu Kirka Hammetta zároveň sázelo stromy nové.

Po smršti se však zatažená obloha vždy roztrhá. Následující titulní skladba „Ride The Lightning“ s ostrými, ovšem dobře zapamatovatelnými riffy, jednoduchým melodickým refrénem (jako by určeným ke společnému zpěvu na stadionech) a chytlavou mezihrou s báječným Hammetovým sólem nechává po úvodním nářezu posluchače vydechnout.

Tedy aspoň na dvě, tři minuty, jelikož potom tato fantastická nadčasová skladba rovněž nabírá na tempu, aby nakonec dohrála v klidu.

Když zde zmiňuji dlouhé sólo Kirka Hammetta, musím jedním dechem uvést, že Ride The Lightning je jedna ze dvou písní na albu, pod níž je částečně ještě podepsaný bývalý kytarista Metallicy – Dave Mustaine (Megadeth). On je autorem původního sóla ve skladbě, které ovšem Kirk později částečně upravil.

Druhou písní, pod níž je frontman Megadeth autorsky podepsaný, je instrumentálka The Call Of Ktulu, která je zároveň poslední faktickou připomínkou účinkování Musteina v Metallice.

Na albu třetí v pořadí je skladba „For Whom The Bells Tolls“. Postupně se rozvíjející pecka, pro mě odjakživa jedna ze tří nejlepších skladeb na albu! A dodnes jedna z nejlepších písní Metallicy.

Je v ní snad úplně všechno – od tvrdých riffů, přes melodii, dotyky melancholie až po skvělé aranžmá. Slyším v ní většinu z toho, co se o dva roky později objeví na třetím albu Metallicy – ve skladbě „Master Of Puppets“. Tedy v nejlepší metalové skladbě všech dob, alespoň pro mě.

Následuje skladba, ve které, troufám si napsat, dlí Bůh. Ano, Bůh! Posloucháme sice metal, ale jako bychom poslouchali Moji vlast od Smetany, nebo Vivaldiho Čtvero ročních období. Tento hudební klenot se jmenuje „Fade To Black“.

Fanoušci Metallicy, povězte, co bych o této první baladě tehdy mladých američanů měl napsat? Co bych měl napsat o její náladě, z níž mrazí a pálí zároveň? O její vrstvené kompozici, která zběsile, přitom velkolepě graduje v mohutný gejzír extáze za nadpozemských tónů sólové kytary Kirka Hammetta?

O nesporném charizma skladby? Nebo o úvodní vybrnkávačce, kterou vzápětí začaly napodobovat desítky metalových kapel po celém světě, včetně třeba našeho Arakainu?

Co bych měl napsat o náladě „Fade To Black”, která jako by přiletěla na planetu Zemi ze souhvězdí Orionu? Anebo o Hetfieldově zpěvu, když právě zde ukázal svůj potenciál růst v respektovaného metalového zpěváka s originální barvou hlasu?

Co vlastně bych měl napsat o této dechberoucí písni? O skladbě, která nám před ušima roste, roste, roste a roste až do nebe? O písni, jejímž prostřednictvím tenkrát mladí kalifornští hudebníci možná sdělovali světu: My nejsme tuctový thrash metal. We are Metallica! Těšte se na věci příští!

Nenapíšu o ní nic, jelikož vše už napsal jeden fanoušek na YouTube. Byl stručný. „Nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšel,” zní jeho komentář pod jednou z mnoha nahrávek této písně. A já ho podepíšu.

Metallica za svou kariéru složila nejednu fenomenální baladu (ostatně jsou to právě její balady, které přiblížily tvrdý metal mainstreamovému publiku), ale Fade To Black z roku 1984 je pro mě jednou ze čtyř nejlepších. Další tři jsou: „The Unforgiven“ (1991), „The Memory Remains“ (1997) a „The Day That Never Comes“ (2008).

Po páté skladbě na albu – mrazivě řezavé „Trapped Under Ice“ – následuje chytlavá, mírně třesoucí, dodnes možná nedoceněná „Escape“. A po těchto dvou přichází další dvě metallicovské kompozice, jež mají podobu bombastického finále alba.

Nejprve skvostná thrashovka „Creeping Death“, kterou kapela hraje na koncertech dodnes, a to s obrovským ohlasem. A po ní epická instrumentálka „The Call of Ktulu“, z níž mám vždycky husí kůži.

Na cestě k nesmrtelnosti

Album „Ride The Lightning” (název alba má původ v knize The Stand od Stephena Kinga, kterou četl Kirk Hammett při nahrávání debutního alba „Kill´em all” a v níž frázi ‚ride the lightning‘ postřehl), uhranulo od července 1984 již miliony fanoušků po celém světě.

Je to přesně ten druh alba, u kterého nepřeskočíte žádnou skladbu, protože všechny jsou prostě ryzí zlato. A proto je s velkou chutí posloucháte vícekrát za sebou. Stále a stále a potom si znovu přidáte.

Užíváte si je podle chuti. Od basových linek geniálního virtuosa Cliffa Burtona, přes dechberoucí kytarová sóla, kreativitu kapely, propracovaná aranžmá, skladatelskou inteligenci až po živočišnost syrových riffů a výsledný, pro mě zcela neopakovatelný zvuk thrashové desky.

Album Ride The Lightning bylo v diskografii Metallicy bezesporu albem přelomovým, neboť na něm v plné kráse a v notné šíři začaly rozkvétat schopnosti všech členů kapely, které naplno rozpučely na následujícíh albech Master Of Puppets (1986), …and Justice For All (1988) a Metallica (1991).

Přelomovým však je zmiňované album i z hlediska metalového žánru samotného, protože světu už tehdy ukázalo, že metal není jenom mlácení do bicích a bezmyšlenkovité hoblování strun elektrických kytar. Že může být i uměním. A to uměním velkým.

Snad i proto je tato perla metalových dějin milována už dlouhých čtyřicet let a nezdá se, že by se na tom mělo cokoliv měnit. Tedy, že by zájem o ní klesal, přestože nová metalová generace slyšela napoprvé jiná alba, než jsem v roce 1985 slyšel já.

Možná to se zájmem o druhou studiovku bude přesně naopak. Vždyť na svých koncertech nesmrtelná Metallica stále hraje fantastické skladby „Creeping Death“, „Fade To Black“ či „For Whom The Bells Tolls“, a to za obrovského aplausu vyprodaných stadionů. A i nové publikum ví, že se jedná o báječné skladby z éry, kdy Metallica začínala mohutnět a kdy tato geniální kapela začínala psát dějiny.

Pro mě osobně je Ride The Lightning jedním ze dvou alb, které se mi okamžitě vybaví, kdykoliv zaslechnu: Metallica. Oním druhým je třetí studiové album Metallicy Master Of Puppets (1986), které na dvojku koncepčně navazuje. To už je však jiný příběh…

Druhá deska Metallicy s názvem Ride The Lightning, která je považována za jedno z nejlepších alb svého žánru v historii, vyšla přesně před čtyřiceti lety. Uprostřed letních prázdnin – 27. července 1984.

Václav Fikar

Skladby na Ride The Lightning:

1. Fight Fire With Fire (Hetfield, Burton, Ulrich) – 4:44
2. Ride The Lightning (Hetfield, Mustaine, Burton, Ulrich) – 6:36
3. For Whom The Bell Tolls (Hetfield, Burton, Ulrich) – 5:10
4. Fade To Black (Hetfield, Burton, Hammett, Ulrich) – 6:56
5. Trapped Under Ice (Hetfield, Hammett, Ulrich) – 4:03
6. Escape (Hetfield, Hammett, Ulrich) – 4:23
7. Creeping Death (Hetfield, Burton, Hammett, Ulrich) – 6:36
8. The Call Of Ktulu (Hetfield, Mustaine, Burton, Ulrich) – 8:52

Kolik bylo členům kapely v době vydání tohoto dějinného alba?

James Hetfield – 21 let

Cliff Burton – 22 let

Kirk Hammett – 21 let

Lars Ulrich – 20 let

Smaragdová zajímavost:

Ride the Lightning vyšlo v USA (Megaforce Records) a po celém zbytku světa (různá vydavatelství) 27. července 1984. O pouhých šest týdnů později kapela podepsala smlouvu s Elektra Records, které album vydalo znovu – v listopadu 1984.

Obal alba vydaného tehdy ve Francii u Bernett Records má spíše smaragdově zelenou, než tmavě modrou barvu, a to kvůli tiskové chybě.

Vzhledem k tomu, že Bernett vydal album ve Francii v omezeném nákladu (odhady se pohybovaly od pouhých 400 do maximálně 2 000 výtisků), stalo se tehdejší francouzské vydání alba “Ride The Lightning” jedním z nejvzácnějších a nejvyhledávanějších sběratelských předmětů od Metallicy. Na konci osmdesátých let se takové raritní vydání obchodovalo za 200 dolarů.

Avšak pozor. Kopií kazového zeleného obalu Bernetta je mnoho. Nekupujte tohle francouzské vydání dřív, než si budete jisti, že je to skutečný originál. Tedy skutečný pokažený obal z tiskárny.

Mimochodem, na eBay bylo toto francouzské album (vinyl LP) i s podpisy Jamese, Larse a Kirka relativně nedávno na prodej – za 37 500 Kč.

PS: Přestože Metallica později vydala další skvělá či dobrá alba s nejednou vynikající skladbou, mně osobně nemohla dát víc než dvě alba z osmdesátek – Ride The Lightning a následující Master Of Puppets.

PS 2: Na světě je několik významných hudebních magazínů a renomovaných webů, které v uplynulých letech sestavily žebříčky 100 nejlepších metalových alb v historii.

Zajímavé je, že ani v jedné z prvních desítek těchto žebříčků nenajdete komerčně nejúspěšnější album Metallicy z roku 1991. Černé album.

Avšak naprosto ve všech TOP 10 najdete jiná dvě alba amerických titánů – Ride The Lightning a Master Of Puppets.

(převzato z Epikonu)