Jakkoliv se představě bláznivého nešiky vzpouzím, chtě nechtě si musím přiznat, že jsem roztržitý. Asi jako francouzský herec Pierre Richard v proslulých filmových komediích, v nichž hrdě nosí jednu botu červenou, opouští dům s růžovým ručníkem na hlavě a zapomíná kdeco.

Talent k roztržitosti u mě v dětských letech nikdo nepozoroval. Vycepovaný spartánskou výchovou autokratické matky jsem na své věci nepřetržitě myslel a každý úkon vykonával plně soustředěně.

Selhal jsem pouze dvakrát, což je dobré skóre na aktivní dítě s několika zájmovými kroužky v zádech.

Ve druhé třídě jsem ve školní šatně zapomněl zimní čepici. Matku doma překvapilo, že ani desetistupňový mráz venku mi ji nepřipomněl, a … Pokračujte »